Počátky pěstování světelného kořene ve střední Evropě

Vše začalo dvěma hlízami Dioscorea batata, které přivezl Wolfgang Wachsmuth z Číny. Pan ... zasadil hlízy do zkušební zahrady Svobodné vysoké školy pro duchovní vědu (Goetheanum) v Dornachu ve Švýcarsku, kde se o ně také staral. Přes velká očekávání a naděje, které všichni do rostlinek vkládali, se pěstování nedařilo. Ita Wegmann se často chodila ptát pana Adalberta von Keyserlingka: „Kdy už nám konečně ten kořen přinesete? Potřebujeme ho.“. Později se do popředí zájmu dostaly jiné úkoly, a tak se na Dioscorea batata nakonec zapomnělo.

V polovině padesátých let si Adalbert von Keyserlingk na hlízu kořene, o které jeho matka tehdy v rodinném kruhu vyprávěla, vzpomněl. Žádné nové informace ovšem matka neměla. Pamatovala si jen, že si tehdy rostliny vzal k sobě Ehrenfried Pfeiffer. Adalbert von Keyserlingk se rozhodl vydat do Dornachu. Tamní zahradník vedl pana Keyserlingka do zahrady, kde ještě v jednom zapomenutém rohu skutečně našlo několik rostlinek. (Dioscorea batatas je víceletá rostlina a díky velmi velké hloubce, do které kořen roste, je také odolná proti mrazu.) Hrabě Keyserlingk zbylé rostliny vykopal a vzal si je do svého tehdejšího bydliště u jezera Ammersee. Hodně se s nimi experimentovalo. Hlavním problémem při pěstování této rostliny bylo, že kořenová „podzemní část“, na kterou poukazoval Rudolf Steiner, měla potřebu se vytvářet v hloubce 1,5 metru a více pod zemským povrchem a nebylo téměř možné ji „sklízet“. Aby se zabránilo tomu, že se tento řepovitý kořen, využitelný jako výživná potravina, zavrtá a „ztratí“ hluboko v zemi, zapustila se do země dubová prkna v naději, že prkna rostlině zabrání růst do hloubky. Kořínky se ovšem prodraly i těmi nejtenčími prasklinkami, aby se mohly přece jen dostat do velké hloubky a vytvořit tam hlízy. Když odjel později Adalbert von Keyserlingk na Korsiku, kde měl začít se svým výzkumem míst, kde se kdysi konala stará mystéria, vzal si hlízy Dioscorea batatas s sebou. Práce musela v každém případě pokračovat. Nechal kromě jiného vyrobit i velké kameninové květináče bez děr, ve kterých byly rostliny „zavřeny“. Hlízy, které se vší silou tlačily na dno květináče, ovšem shnily nebo uschly a vytvořily jakési ploché rybovité útvary. Přes veškeré úsilí nebyly pokusy pana Keyserlingka  úspěšné. Růst kořene ve velké hloubce se zdál být nedílnou součástí života této rostliny a potřebný pro jeho zdravý vývoj.

V 70. letech se příběh o pokusu pěstovat Dioscorea batata v Evropě a o budoucím úkolu této rostliny sloužit jako nový aktivátor stále více „vysychajícího“ těla životních sil dostal k uším i srdci pana Petra Ratzy, pěstiteli osiv a učiteli zahradnictví z Wernsteinu v Horních Frankách. Vybaven zkušenostmi ze zahradnictví v Goetheanu a od pana hrabětě Keyserlingka se pustil do práce. Přes veškeré zkušenosti a velké nadšení se však i jeho pokusy o pěstování kořene nedařily. Kvůli velké hloubce kořenů si zahradník mohl užít pouze krásné popínavé nadzemní části s květy, které v pozdním létu vykvetly a voněly jemně po vanilce a také pacibulky rostoucí na odnožích listů, pomocí nichž bylo možné rostlinu množit. I s množením však byly potíže. Rostlina navíc potřebovala dlouhé vegetační období, které jí zdejší klima nemohlo nabídnout. Zdálo se, že vhodná doba pro Dioscorea batata v Evropě zkrátka ještě nenastala…